Nejkrásnější a nejvíce autentické jsou příběhy našich zákazníků. Moc mě baví pozorovat jejich osobní cestu a rozvoj, být jim poblíž a to nejen na cestách, ale i v Čechách. Jednou z fajnových zákaznic byla Jíťa. Nechyběla na žádné litoměřické přednášce, vždy s úsměvem hltala každou novou cestovatelskou inspiraci, až došlo na osobní setkání u kávy a slova „Já bych asi chtěla jet na Bali.“ A jaký jiný dárek si Jíťa mohla dát ke třicetinám než dobrodružnou výpravu po Bali a Jávě?

Dnes Vám přináším zábavné poznámky z Jíti cestovatelského deníčku. Její zápisky z cesty Vám mohou být inspirací, ale také přiblíží to, jaké že to Bali a Jáva vlastně jsou. Přejeme příjemné čtení!

„Než jsem se vůbec dostala na letiště bylo potřeba zařídit pár věcí. Umírněný úsměv, šest stovek a pas je na světě. Poté už trochu povadlejší úsměv při placení doporučeného očkování, ale což, je to dlouhodobější investice! Pak už stačilo asi stokrát přeskládat a přebrat kufr a jde se na to.

Na letišti poprvé potkávám své spolucestující, neznám ani jednoho. Trochu po sobě pokukujeme, navazujeme první konverzace. Všichni vypadají jako pohodáři. Což se posléze potvrdí v letadle, kdy si po prvním objednání džusíků rozjíždí taky první kolo alkoholu 🙂

Do Denpasaru přilétám s mírným zpožděním za skupinou, s kterou jsme se oddělili v Doha. „Na letišti na tebe bude čekat řidič s cedulkou, neboj!“ Tak se tedy nebojím, procházím všemi potřebnými náležitostmi a běžím vstříc hledat tu cedulku. Malý záchvat paniky mi přivodí zjištění, že cedulek je minimálně milion a většinou na nich vidím tak velký kulový (až přiletím, dojdu si k očnímu, slibuji).

K velkému zklamání minimálně pěti řidičů jsem našla toho svého a vydali jsme se na cestu do Canggu. První poznatek z Bali byl ten, že Balijci jsou neuvěřitelní řidiči v dobrém slova smyslu. Protože v tom chaosu, kde všichni troubí a jezdí ze všech stran, navíc na levé straně, přece není možný fungovat. A přesto, oni to dokážou. Za celou dobu pobytu jsme viděli jen jednu dopravní nehodu, kde byli oba účastníci cizinci.

První tři dny jsme nazvali aklimatizační.

Program dne byl asi následující: namazat se, dojít na pláž, namazat se, plácnout se na lehátko s čerstvým kokonutem v ruce, koupačka, namazat se, nakoupit korálky, druhý kokonut, koupačka, namazat se, naplnit žaludek ve warungu, kafíčko, dortíček a degustace dovezených lihovin.

Následující dny už byli již ve víru dobrodružném. Nebyl den, kdy bychom seděli na hotelu na zadku. Dost často si člověk vystačil pouze s citoslovci, protože některé krásy a výjevy se nedali popsat slovy. Na úvod nás šamani v posvátné jeskyni vodního chrámu Tanah Lot rituálně očistili posvátnou vodou, vykuřovadlem a požehnali rýží na třetí oko. Zážitek to byl nevšední a silný. Proběhl taky první shoping, který posléze nebral konce. Kdo nesmlouvá nenakupuje!

Na útesech Uluwatu se rozkládá další neméně úchvatný mořský chrám, kde jsme se poprvé setkali s opicemi. Tvářili se neškodně a my jim to alespoň ten den sežrali. Národní kulturní park nás zaujal nejvyšší sochou boha Višnu na Garudovi a tradičním tanečním vystoupením s bezvadným daberém, pardon vypravěčem, ale to byste museli slyšet 🙂

 

Rýže kam se podíváš

Rýžová pole byla všude, dechberoucí panoramata na každém kroku. Pracovali na nich lidé, většinou bez mechanizace a přitom se usmívali. Stihli osázet celé políčko než my jsme si stihli koupit rýži v malém stánku poblíž. Z rýžových teras v oblasti Jatiluwih si nějaké to zrnko prostě odvést musíte i kdybyste nechtěli. Minibusem s Mr. Zkratkou (náš řidič Bernard toto slovo používal velice rád, samozřejmě v kombinaci s cestami, úzkými cestami a ještě užšími cestami džunglí. Trajektem jsme se za doprovodu nádherného západu slunce dostali až na Jávu.

V itineráři se psalo „volný den“, ale nechtělo se nám, tak jsme vyrazili na skútry omrknout jak se zpracovává síra. Průvodce nám nahlásil, že místní pánové jsou na těchto zpracovatelských postech za odměnu. Nechtělo se nám tomu moc věřit, protože pařit se ve třiceti stupních u kotlů, kde se rozpouští síra nebo tahat plné pytle na náklaďák nám moc “za odměnu” nepřipadalo. Říkali jsme si jak máme doma krásnou a nenáročnou práci. A to jsme ještě nevěděli jak se síra dostává do továrny z Kawah Iljen.

Kawah Iljen – pro mě největší strašák výpravy a zároveň největší zážitek.

Bála jsem se jí, protože nejsem ještě v takové kondici, abych se jí nebála. A nakonec to dobře dopadlo a navíc, kdybych už nemohla, vždycky jsem měla v okruhu tří metrů minimálně pět „taksi,taksi“. Kluci čekají, až vám dojde dech, aby vás posléze vytáhli až nahoru! Mají vypolstrované kárky, jeden tlačí a minimálně dva táhnout a to prosím za v přepočtu zhruba 1800 korun, ale tipuju, že by se dalo smlouvat.

Vyráželi jsme z ubytování o půlnoci. Mně podobná individua spali zhruba hodinu. Prostě jsem nemohla zabrat, jak jsem se těšila!

V základním táboře rychle zahřát žaludky polévkou, vybavit se čelovkami, maskami, odhodláním a hurá na věc! Naštěstí není vidět daleko a tak nám zůstává skrytý krpál, který začínáme po kilometru  stoupat. Cestou se špíčkujeme s dalšími turisty, kdy se střídáme v pauzách se slovy “You can do it!!! Yes, we do! Go, go, go! One minute pause.. Maybe two… ”. A taky se špíčkujeme ve vyšších polohách, už lehce bez dechu s pány od taksi, taksi “Ještě jednou to řekni a jseš mrtvej taksi,taksi.” Nakonec nás povzbuzuje i Adél se slovy “Už jenom 400 metrů po rovině a jsme tam!”. Po tomto ujištění jsme došli k závěru, že už definitivně přešla na balijské míry – kdy kilometr jsou vlastně minimálně čtyři, zhruba deset schodů se skoro rovná výstupu na Petřín a pět minut je hoďka a více 🙂 Po 400 metrech krát cca tři jsme byli na místě – teda jedna část skupiny, ta zdatnější se vydala do kráteru sopky obdivovat modré plameny. Ta méně zdatná část vyhlížela východ slunce.

A že bylo na co koukat, počasí nám přálo.

Foukal vítr a tak na jedné straně bylo vidět na celé jezero a na straně druhé nekonečný oceán z mraků. Opět jsme se zmohli pouze na citoslovce, pořídili asi milion selfíček a nekonečně jsme se kochali. Když kolem proběhl několikátý těžař síry, začali jsme uvažovat kolik to v těch košíčkách vlastně nese materiálu a kolikrát za den jde. Průvodcem nám bylo osvětleno, že jsou placeni od váhy a proto nesou na zádech zhruba 60-80kg síry. Povětšinou bych tipovala, že náklad vážil více než jeho nosič. Jdou dvakrát, někteří i třikrát. S přihlédnutím na to, že do kráteru musí ze základny vystoupat pěšky stejně jako my, nám dochází poučení z továrny, že tam dole je to za odměnu.

Sešlap dolů provázelo už jen postupné odhazování vrstev a někdy i těl, neb prachová cesta klouzala. Odpoledne jsme zakončili prohřátím namožených svalů v termálních pramenech.

Jávské safari umí překvapit

Abychom si trochu odpočali po výšlapu na Kawah Iljen, jeli jsme další den omrknout místní faunu a floru do národního parku Baluran.
K vidění byla hromada opic, vodních buvolů, jelenů a jako bonus jsme ze zvířat viděli zoborožce a dva peroucí se varany. Drželi jsme se samozřejmě v bezpečné vzdálenosti a do konfliktu o nedalekou kravskou mršinu se nepletli.

Místní mangrovové lesy jsou jednou z dalších úchvatných podívaných, škoda jen plavacího plastového odpadu, který je tu k vidění běžně. Ochlazení na místní pláži jsme měli obohacené o divadélko, kdy jsem si i po předchozím upozornění hodila do batůžku kokosovou vodu v petce (znáte to, to jsou ty automatický věci, je vedro, tak vezmu si něco k pití). A právě o tu petku se v naší nepřítomnosti zajímala kámoška opice. No na druhou stranu, kdo se může pyšnit suvenýrem v podobě obtisknutých špičáků na peněžence, že jo 🙂

Po přejezdu na další pláž jsem si poprvé v životě vyzkoušela šnorchlování a byla to paráda! Podmořský svět je takový malý vesmír, navíc jsem tam potkala kámoše z Hledá se Nemo.

Jávu jsme viděli očima domorodců

Jávská vesnice, místní obyvatelé, jídlo, zvyky, tak zněl plán na další den. Přepravili jsme se do vesnice a měli jsme možnost zjistit jak žijou. Se vším všady. Provedli nás i nejskrytějšími zákoutími. Mohli jsme se podívat jak se vyrábí nádobí z kokosového dřeva, hudební nástroje gamelanu, tofu nebo produkty z rýže. Výbornou večeři pro nás připravili místní ženy. A pro kokonut nám chlapy vyšplhali na nejbližší palmu.

Zpět na ostrov Bali trajektem a tentokrát nás nepustili na velitelský můstek ke kapitánovi, jako při cestě na Jávu. Škoda. Po cestě do Loviny povinná jídelní zastávka. Vyhlášená rybí restaurace měla být proč vyhlášená, fakt jsme si pochutnali.

Dobré ráno, delfíni!

Abychom nevyšli ze cviku budíček na pátou a hurá na delfíny! Upřímně i kdybychom neviděli ani jednoho, tak ty panoramata při vycházejícím slunci nám opět zúžili slovník jen na pár slov. Ale dočkali jsme se. Hejno delfínů se ukázalo. Nebyli jsme jediní, kdo měl tento plán a tak se místy zdálo přeplněno, ale delfíni z toho měli spíše srandu.

 

Poznávání balijského vnitrozemí

Po cestě do vnitrozemního Ubudu proběhla koupačka ve vodopádu Git Git a nezbytná selfíčka u hinduistické brány v oblasti Bedugul. Kde jsme nechtěli čekat frontu a tak jsme si udělali originální fotky, ne jako ty co jeli podle instagramového mustru.

Pokud je člověk v Ubudu, nesmí vynechat návštěvu posvátného opičího chrámu Monkey Forest. Opice tu mají dostatek jídla, tudíž se tak často nehrabou v batozích turistů, ale je třeba být stále obezřetný.

Předposlední den výletu jsme se vydali za očistnými prameny Tirta Empul. Měli jsme štěstí a zastihli jsme jednu z největších ceremonií v kraji. Všude byli balijci v krásných šatech, poskakující děti, taktéž ve slavnostním, obětiny (některé teda dost drsné pro běžného občana), hodně početná skupina s gamelanem a hromada turistů. Jediná nevýhoda byla, že po celý den byli uzavřeny posvátné prameny. Proto jsme se vydali do pramenů jiných, abychom provedli rituální očistu. Cestou ovšem proběhla ochutnávka kávy na kávové farmě

Poslední den jsem si přála zajít na školu vaření.

 

A jak už to tak na Bali bývá, tak se mi přání splnilo a školu vaření jsem dostala jako dárek k narozeninám od naší skupiny, což bylo nečekané a velice milé 🙂 Abychom věděli, jak se jídlo dostane na talíř, začali jsme na místním trhu – ne na tom turistickém, ale opravdu lokálním. Kde se dalo sehnat od půlky kuřete, po násadu na koště. Prohlídku rýžových polí doplnil výklad o tom, jak se rýže zpracovává, jaké jsou druhy a kde se na Bali pěstují. K areálu kuchyně nám Komang vysvětlil Balijské zvyky a obyčeje a pak jsme se konečně vrhli na vaření. Předtím jsme si každý udělal svou vlastní obětinku.  Podávali se typická balijská jídla jako soto ayam – kuřecí polévka, satay s arašídovou omáčkou, kuře na kari a jako dezert byla jejich speciální zelená palačinka. Byl to úžasný zážitek! 

Na začátku cesty jsem se bála, protože jsem jela “sama” s cizími lidmi. Ale nakonec jsme se ukázali jako bezva parta. Adélka nám ukázala svět trochu jinýma očima. Ne těma, které jsou s klapkama zaměřené pouze na turistická místa a resorty. Viděli jsme Bali i Jávu takřka nahou. Prostě se vším všady. A stálo to vážně za to, lepší dárek ke kulatinám jsem si nemohla přát!“

 

Sdílejte: